Slovenské písničkářské sdružení Slnovrat bylo aktivní především v 80. letech. Trochu překvapivě se jeho členové nedávno opět sešli, a natočili nové studiové CD s názvem Triquetra. Co se na albu označném starodávným symbolem skrývá? Přečtěte si naši recenzi a případně připište do diskuse, jak se vám tvorba písničkářů ze Slnovratu líbí.

Nedávno mi v rozhovoru řekl Radim Hladík, že mu vždy bylo sympatické písničkářské sdružení Šafrán. „Možná proto, že je to všechno kytarová muzika,“ vysvětlil. Na Slovensku na Šafrán v 80. letech navázal Slnovrat, také volné uskupení písničkářů a také sdružení především zpívajících kytaristů. Na kytaru kladou pánové ze Slnovratu důraz i na novinkovém CD Triquetra, pojmenovaném podle jediné instrumentální skladby na albu, kytarové pohodovky Miloše Janouška.

Slnovrat, podobně jako Šafrán, dávno přestal fungovat. Jeho členové měli jiné starosti, řada z nich se hudbě už vůbec nevěnovala, případně koncertovala jen sporadicky. Ivan Hoffman píše politické komentáře a snad jen trio Miloš Janoušek, Dušan Valúch a Karol Svozil je hudebně stále aktivní – ve skupině Jednofázové kvasenie. Jenže poté, co v roce 2009 vyšlo u brněnského vydavatelství Indies Happy Trails dvojalbum archivních nahrávek Nikdy tak nebolo, začal se Slnovrat probouzet z dlouhého zimního spánku. Po koncertech k uvedení dvojalba na trh následovala další vystoupení. Mezitím jeden člen Slnovratu, Julo Kazimír, vybudoval soukromé nahrávací studio. A pánové, když už se po letech opět začali vídat a vystupovat spolu, rozhodli se u něj natočit nové písničky. Tak se zrodila Triquetra, album pojmenované podle prastarého symbolu se třemi vrcholy, užívaného jak v křesťanské symbolice (Svatá Trojice), tak v praktikách náboženství předkřesťanských nebo v magii. Co  přesně znamená triquetra pro Miloš Janoušky coby autora stejnojmenné skladby, nevím. Ale navrhnu výklad – berme triquetru jako symbol tří písničkářských umění – napsat dobrou hudbu, dobrý text a dobře píseň interpretovat.

Na albu se s vlastními písněmi představují Julo Kazimír, Dušan Valúch, Peter Michalovič, Palo Malovič, Miloš Janoušek a Martin Mašek, všichni bez výjimky jako autoři, zpěváci a kytaristé. Mezi hostujícími muzikanty najdeme houslistu Milana Tedlu nebo hráče na dechové nástroje (zobcové flétny, klarinet) Karola Svozila. Jediným klíčovým členem Slnovratu, který se projektu neúčastnil, je Ivan Hoffman, který se v poslední době hudbě nevěnuje vůbec.

Podobně jako se v Šafránu kdysi setkali lidový vypravěč Hutka, intelektuál Merta a naléhavý buřič Třešňák (plus „šamanka“ Voňková nebo někdejší vtipálek Lutka a další), představují i jejich slovenští kolegové zajímavou škálu hudebních a textařských poloh a povah. Má-li album nějakou jednotící linii, je to už zmíněný důraz na kytaru, dále neméně důležité zaměření na výpověď v textech a také velmi dobrý zvuk. Aranže písní jsou většinou střídmé, avšak v rámci možností jednotlivých příležitostných sestav (např. dvě kytary nebo kytara a zobcová flétna) nápadité.

Více než hledání společných znaků je však zajímavé pátrání po rozdílech. Právě díky odlišným přístupům, které jednotliví písničkáři ve své tvorbě používají, je album pestré a dobrodružné. Srovnejme například zadumanou Janouškovu téměř šestiminutovou píseň Listujem si v starých knihách, ve které i vysoké tóny zobcové flétny znějí dramaticky a vážně, a odlehčené Myšlienky Dušana Valúcha, ve které flétnové vyhrávky hrají úplně jinou roli.

Zajímavá je také škála témat v textech. Zatímco v úvodní Čardášové princezně vzpomíná Julo Kazimír nostalgicky a s nadhledem na doby minulé („Vtedy ešte bolo všetko naopak / Dámy mali náušnice, páni frak“), Blues o vyhorení od Martina Maška je žhavě aktuální („Budím sa za tmy, vonku je hmlisto / čas posunul sa dozadu / Pozriem sa z okna, stále tak isto / o deviatej mám poradu“).

Celkově je album Triquetra dokladem toho, že i v roce 2012 mají písničkáři o čem psát a o čem zpívat a že nemusí těžit jen ze své někdejší slávy. Inspirací může být dovolená v Provence v době, kdy druzí „cestujú za svojou exotikou – Karibik, rumba gule!“ (My dvaja v Provence – Julo Kazimír), ale také pomyslný vlak, který stárnoucí muzikanty odváží na konečnou (Koľko je staníc na konečnú – Peter Michalovič). Výpověď je zde na prvním místě. Tedy vlastně výpověď a skvěle nazvučené kytary. Že texty občas rytmicky zakolísají nebo rýmy zaskřípou, nehraje až tak důležitou roli.

http://hudba.proglas.cz/detail-clanku/slnovrat-triquetra-recenze-cd.html